POBYT VE TMĚ

Cesta do ticha, které mělo hlas

Sandra Poláková
podnikatelka, žena, matka, hledačka světla ve tmě

Sepsáno v Kostel svatého Jindřicha a svaté Kunhuty

22. 2. 2026

Dnes jsem si koupila nový deník.

Nevím proč zrovna tenhle. Možná mě přitáhl svou jednoduchostí. Čistými stránkami. Tím tichem, které z něj vyzařovalo ještě dřív, než jsem do něj napsala první slovo.

Sedím v kostele v Praze a začínám si psát poznámky před pobytem ve tmě.

Po 43 letech života na této planetě chci udělat něco, co jsem ještě nikdy nezažila. Být sama se sebou. Opravdu sama.

Bez telefonu.
Bez zpráv.
Bez lidí.
Bez útěku.

Jen já. Mé tělo. Mé myšlenky. Mé srdce. Strach. Ego. Odvaha.

Chci vstoupit do prostoru, kde se mnou nikdo nebude komunikovat. Žádné hovory, e-maily ani dopisy. Možná poprvé v životě budu skutečně nedostupná.

A zvláštní je, že právě v tom cítím bezpečí.

Jako bych si teprve teď dovolila být sama se sebou bez role, bez výkonu, bez očekávání.

Mám pocit, že ve mně existují hlasy, které jsem přes všechen hluk běžného života nikdy pořádně neslyšela. A možná právě tma jim dá prostor promluvit.

Cítím, že nastal čas stát se jemnější verzí sebe sama. Pravdivější. Laskavější. Více v lásce.

A pak přišla otázka:

Proč tam vlastně chci jít?

Odpověď přišla téměř okamžitě.

Abych měla možnost naplnit smysl svého života.

Když to píšu, cítím zvláštní klid. A zároveň strach. Protože vím, že každá cesta k sobě vede i přes temná místa.

Možná existuje brána, kterou musí člověk projít. Brána, která vypadá děsivě. Ale možná je děsivá jen proto, že jsme byli naučeni bát se vlastního nitra.

Možná tam žádné peklo není.

Možná je tam jen pravda.

A možná právě proto mě to volá.

Dnes jsem si také napsala, co je potřeba udělat před vstupem do tmy:

• dvakrát terapie metodou RUŠ – a pak ještě jednou
• vykoupat se v jezírku v lese
• vzít si deník

Ten už mám.

A někde mezi těmito větami jsem na chvíli přestala psát.

Protože přišel hlas.

Tichý. Klidný. Jistý.

"Tma tě nepřišla vyděsit.
Přišla ti ukázat světlo, které hledáš."

Co jsem si vzala s sebou

• deník a psací potřeby
• deku
• plyšáka od dětí
• hrnek
• hudební nástroj
• peřiny a polštář
• karimatku
• koberec
• krystal
• pohodlné oblečení
• šál
• tmavé brýle
• teplé ponožky
• kartáček a pastu
• kokosový olej
• kamínky na počítání
• neonové pastelky
• dvě pravítka

A pak už jen sebe.

DEN PRVNÍ

23.dubna 2026

13:00 — Příjezd

Přijela jsem na místo, kde strávím sedm dní a sedm nocí ve tmě.

Malá maringotka stojí v zadní části zahrady. Je obložená balíky sena, které tlumí světlo, zvuky i chlad. Už při prvním pohledu na mě působila klidně a bezpečně.

Uvnitř bylo jen to nejnutnější:
postel, křeslo, malý regál, sprcha, umyvadlo, suchý záchod a koberec na podlaze.

Jednoduchý prostor.
Tichý prostor.
Prostor bez úniku.

Můj muž, který mě přivezl, se mnou ještě šel na krátkou procházku ke kapličce nedaleko domu. Pak odjel zpátky za dětmi.

V tu chvíli jsem cítila obrovskou vděčnost.
Za to, že mám vedle sebe člověka, o kterého se můžu opřít. Člověka, kterému můžu svěřit to nejcennější.

Naši rodinu.

13:30 — Poslední slova

Přichází průvodce Petr.

Nevysvětluje mi žádné hluboké filozofie. Jen praktické věci.

Každý večer mi přinese jídlo na celý další den. Nebude mi říkat čas. Ve tmě totiž čas postupně přestává existovat.

Jídlo bude vegetariánské.
Jogurt s lupínky a semínky.
Rýže se zeleninou.

Ukazuje mi suchý záchod a piliny, kterými se zasypává.

Pak odchází.

A já zůstávám sama.

14:00 — Poslední světlo

Zapaluji svíčku. Vím, že vydrží hořet přibližně čtyři hodiny. Říkám si, že až dohoří, začne moje cesta tmou.

Pomalu si vybaluji věci.

Hudební nástroje.
Deník.
Pyžamo.
Kartáček na zuby.
Éterický olej, který jsem si namíchala speciálně pro tento okamžik.

A také jídlo: banány, pomeranče, dvě čokolády a lázeňské oplatky.

Když člověk odloží běžný život, zjistí, jak málo toho skutečně potřebuje.

Ještě naposledy kontroluji telefon. Odpovídám na zprávy, e-maily, poslední hovory.

V 15:00 mobil vypínám.

A s ním se vypíná i můj dosavadní svět.

Jdu do sprchy. Myji si vlasy pomalu a vědomě, jako by šlo o očistný rituál.

Dokud ještě vidím.

Mám s sebou knihu Kurandéra. kamarádka Verunka mi říkala, že v ní existuje kapitola o dívce, která prochází šamanskou zkouškou pobytu ve tmě.

Intuitivně v knize listuji, až ji najdu.

Dívku odvedou do jeskyně. Zůstane tam sama, jen s kožešinami a jídlem. Neví, kdy si pro ni přijdou.

Při čtení si uvědomím jednu důležitou věc:

Jak obrovsky bezpečný prostor mám kolem sebe já.

Žádná divoká zvířata.
Žádné nebezpečí.
A dokonce znám i datum svého návratu.

Po chvíli mě začne přemáhat spánek.

Vypínám lampičku ze zásuvky. Zůstává jen plamen svíčky.

Ležím a pozoruji ho. Usnu vyčerpáním.

Pak se po chvíli probudím, protože mě její světlo ruší.

Vstanu.
Přijdu ke svíčce.
A dobrovolně ji sfouknu.

V tu chvíli oficiálně začíná moje cesta sedmidenní tmou. Jsem nesmírně na sebe hrdá, že jsem svíčku sfoukla z vlastní vůle a hlubokého rozhodnutí vydat se na tuhle cestu.

PRVNÍ PROBUZENÍ DO TMY

Klepání na dveře.

Petr přináší jídlo. Jen krátce zkontroluje, jestli je vše v pořádku, a zase odchází.

Pak znovu usínám.

Když se probudím podruhé, všude je absolutní tma.

Ne taková, jakou známe v noci doma.
Tohle je jiná tma.

Hustá.
Úplná.
Nekonečná.

Ležím a čekám, že přijde světlo.

Ale nepřichází.

Nakonec mě z postele dostane jen potřeba dojít si na toaletu.

Cestou zpátky nahmatám jídlo.

Ve tmě chutná všechno jinak. Člověk nejdřív přivoní, až potom ochutnává.

Osahávám misky a podle vůně hádám, co jím.

Rýže se zeleninou. Trochu pikantní. S jakou zeleninou? To nedokážu poznat.

K tomu bílý jogurt, lupínky se semínky, pomeranč a dvě jablka.

Sedím v tichu a najednou mi hlavou projdou slova písně:

"Jsem jen já a jen já a tma
v tělo zrozená
duše bezbřehá…"

Píseň Malířka od Verunky Hajníkové.

Kdysi jsem si ji nechala složit, ještě dávno předtím, než se stala známou. Tehdy jsem tomu textu nerozuměla do hloubky.

Až teď.

Až tady.

Ve tmě.

Co vidím?

Nic.

A přesto něco.

V temnotě se objevují drobné bílé tečky. Připomínají mi noční oblohu nad Mongolskem, kterou jsem pozorovala během téměř dvouměsíční výpravy.

Právě tam jsem poznala Verunku.

A právě teď mám pocit, jako by se celé nebe přesunulo dovnitř mě.