Den, na který jsem se těšila / sedmý den

Den, na který jsem se těšila od chvíle, kdy jsem zavřela dveře tmy. Den, u kterého jsem si celou dobu říkala: "Snad to zvládnu." A teď už vím, že jsem to zvládla.

Poslední noc byla dlouhá. Nemohla jsem usnout. Když jsem zavřela oči, začaly se přede mnou objevovat podivné obrazy. Obrovské oči. Oči se zuby. Hlavy tvořené jen ostrými tesáky. Nebylo to děsivé jako horor, spíš to připomínalo animovanou pohádku.

Najednou jsem si vzpomněla na své dětství. Tehdy se mi podobné výjevy objevovaly často a měla jsem z nich obrovský strach.

Tentokrát to bylo jiné.

Jen jsem je pozorovala.

Bez útěku. Bez paniky. Bez potřeby je zahnat.

Poprvé v životě jsem necítila strach.

Jen zvědavost.

Napadlo mě, proč se mi vlastně ukazují. Je to nějaká zkouška odvahy? Nebo jen poslední stín mé mysli, který se přišel rozloučit?

Dříve bych se snažila obrazům uniknout. Dnes už znám techniku, jak vstoupit přímo do pocitu, kterého se bojím. Tentokrát jsem ale nemusela dělat vůbec nic. Jen jsem je nechala být.

A stejně jako přišla, zase tiše odplula.

Pak se ve mně objevila otázka, kterou mi často pokládají děti.

"Kdybys mohla mít jednu nadpřirozenou schopnost, jaká by to byla?"

Usmála jsem se.

Představovala jsem si, co by mi opravdu udělalo radost.

Přála bych si léčit. Přiložit ruku na místo, které bolí, a sledovat, jak se uzdravuje.

Chtěla bych umět číst minulost, budoucnost i skrytý potenciál lidí. Vidět, čím mohou být, i když tomu sami ještě nevěří.

Na závěr se mi začaly promítat drobné kapitoly mého života. Situace, na které jsem téměř zapomněla, ale někde hluboko ve mně stále zůstávaly nedokončené.

Jednu po druhé jsem je uzavírala.

Jako bych uklízela pracovní stůl před novou etapou života.

Nechtěla jsem si odnést nic, co by mě zbytečně tížilo.

Vzala jsem deník a sepsala si seznam věcí, které chci po návratu opravdu udělat.

Ne proto, že musím.

Ale proto, že po nich skutečně toužím.

• chodit s dětmi na keramiku a na horolezeckou stěnu,
• pravidelně si s manželem dělat dny jen pro nás – bez práce, bez povinností, třeba začít společnou snídaní a zakončit wellness,
• dokončit partnerské karty a nechat je ilustrovat i vytisknout,
• napsat knihu 7 dní ve tmě – 7 čaker a vzkazy duší,
• vytvořit svítící podstavec pro kámen,
• předat blízkým vzkazy, které jsem ve tmě dostala,
• darovat Luďkovi a Dáše poukaz na výrobu šamanského bubnu,
• začít chodit na hodiny zpěvu,
• plánovat si každý den vědomě - schůzky, pracovní prostor a organizaci volného času
• vytvořit masážní karty,
• vytvořit léčivé karty.

Pobyt se pomalu chýlí ke konci.

Sedím v tichu a přemýšlím, co se ve mně vlastně změnilo.

Všechno se zpomalilo.

Ve tmě děláte úplně stejné věci jako doma. Jenže najednou nevidíte. Musíte znovu objevit každý pohyb, každý krok, každý předmět.

To, co bylo dříve samozřejmé, se stává náročným.

A právě tím získává hodnotu.

Cítím obrovskou vděčnost.

Za to, že jsem to zvládla.

Za bezpečný prostor.

A hlavně za Petra.

Každý den mi svým zaklepáním na dveře přinesl kousek světla, i když jsem byla obklopená absolutní tmou. Jeho klid, terapie, rady i inspirace ke studiu v Praze byly pro mě obrovskou oporou.

Bez něj by byla tahle cesta mnohem těžší.

Konec sedmého dne

Ozvalo se poslední zaklepání.

Na tohle klepání jsem čekala celý týden.

Petr přichází a oznamuje mi, že je půl páté odpoledne. Můj muž má přijet až v sedm, takže mám ještě čas.

Mám na Petra zvláštní prosbu.

Prosím ho, aby nechal dveře pootevřené.

Jen malou škvírku.

Když odchází, škvírka se otevře a dovnitř pronikne úzký pruh světla.

V tu chvíli mě doslova zasáhne.

Mám pocit, že umírám.

To světlo je tak silné, že se nedá vydržet.

Okamžitě zavírám oči a dveře zase přibouchnu.

Nikdy by mě nenapadlo, jak nesmírně mocné světlo vlastně je.

Nakonec zapaluji svíčku a schovávám ji za roh místnosti, aby se ke mně dostával jen jemný odraz.

Sedím v křesle.

Pozoruji plamen.

Ve stínu přede mnou se občas mihne tvar připomínající anděla.

Nevím, jestli je skutečný.

Ani to nepotřebuji vědět.

Jen tam sedím.

A pomalu si zvykám na svět.

Píšu si poslední řádky deníku.

Mám pocit, jako bych zemřela a znovu se narodila.

Jen s jedním rozdílem.

Pamatuji si svůj předchozí život.

Dostala jsem druhou možnost znovu objevovat svět.

Dotýkat se ho.

Ochutnávat ho.

Vnímat ho.

S pokorou.

S vděčností.

Ve tmě jsem se naučila psát bez světla.

Vnímat prostor jinak.

Naslouchat svému tělu.

Ochutnávat obyčejnou vodu, jako by to byl ten nejvzácnější nápoj.

Všechno se zpomalilo.

A právě proto všechno získalo mnohem větší hodnotu.

Jsem na sebe hrdá.

A hluboce děkuji tomuto místu za bezpečí, péči i pohostinnost.

Už teď vím, že tahle zkušenost změnila můj život.

18:30

Už dvě hodiny sedím pouze při svíčce.

Více světla stále nedokážu přijmout.

Točí se mi hlava.

Zapínám mobil jen proto, abych si pustila hudbu.

Ležím.

Čekám na příjezd svého muže.

A najednou přichází nečekaný pocit.

Smutek.

Do očí se mi derou slzy.

Ne proto, že bych se bála odejít.

Ale protože opouštím tmu.

Nikdy bych nevěřila, že to řeknu.

Strach ze tmy se ve mně proměnil v lásku ke tmě.

To místo se stalo mým útočištěm.

Prostorem, kde jsem byla sama se sebou.

Bez masek.

Bez hluku.

Bez očekávání.

Je zvláštní, že jeho hodnotu naplno cítím až ve chvíli, kdy ho opouštím.

Ještě než odejdu, natáčím krátké video.

Jen sama pro sebe.

Vzpomínku na člověka, kterým jsem se právě stala.

Ozve se zaklepání.

Přijel můj muž.

Stále ještě nejsem připravená vyjít ven, a tak ho zvu dovnitř.

Povídáme si.

Pomalu mi odnáší věci.

Připadám si jako plaché zvíře, které se bojí opustit svůj bezpečný úkryt.

Pak přichází ten okamžik.

Otevírám dveře.

Slunce už zapadá, přesto je světlo oslnivé.

Po sedmi dnech se poprvé nadechuji čerstvého vzduchu.

Na ten okamžik jsem se těšila.

Všechny barvy jsou neuvěřitelně syté.

Tráva září téměř neonově.

Koruny stromů jako by někdo vybarvil zeleným zvýrazňovačem.

Nikdy jsem svět neviděla tak krásný.

Jdu pomalu.

Každý krok je vědomý.

Každý nádech je dar.

Místo cesty k autu se ještě procházíme po louce a míříme k nejmenšímu hradu v okolí.

Potřebuji si na svět znovu zvyknout.

Bolest hlavy pomalu ustupuje.

Závratě slábnou.

Jen ten úžas zůstává.

Za soumraku nasedáme do auta.

Po cestě domů se zastavujeme na kebab.

Moje chuťové buňky slaví.

Po týdnu ticha chutná každé sousto jako hostina.

Doma už děti spí.

Dám jim pusu.

A těším se na ráno.

V posteli ale neusnu.

Odcházím do obýváku.

Otevírám svůj deník z pobytu ve tmě.

Čtu první stránky.

Vzpomínám na bezpečí, které jsem tam cítila.

Je zvláštní, že když jsem byla uvnitř, těšila jsem se domů.

A teď, když jsem doma, stýská se mi po tmě.

Tma se stala mým přístavem.

Místem, kde jsem našla sama sebe.

Je to zkušenost, kterou nelze předat slovy.

Můžete o ní číst.

Můžete o ní poslouchat.

Ale skutečně jí porozumíte jedině tehdy, když ji sami prožijete.

Ani ji nechci nikomu doporučovat.

Protože člověk musí někde hluboko uvnitř cítit, že právě tahle cesta je jeho.

Já jsem si tmu zamilovala.

Dovolila mi být sama se sebou.

Dala mi prostor věnovat pozornost jen tomu, co bylo opravdu důležité.

A dokonce jsem poznala i něco, co ve svém běžném životě téměř nezažívám.

Nudu.

Dlouhou chvíli.

A zjistila jsem, že i v ní se skrývá obrovský dar.

Možná právě tehdy, když už nemáme kam utéct, začneme konečně opravdu žít.