Den šestý

Den ticha.

Den, kdy se začaly uzavírat příběhy, které ve mně dlouho zůstávaly nedopsané. Jako by vše, co nemělo jasný konec, najednou našlo své rozuzlení. Byl to den zúčtování. Den symbolické smrti starých příběhů, po které už nezůstává nic než prázdnota, tma a nekonečný prostor.

Vnímám radost. Smutek. Samotu.

Někdy se objevují každá zvlášť, jindy se prolínají dohromady. Jsou to základní ingredience života, ze kterých se skládají naše dny.

Dnes jsem si ani nezahrála na žádný hudební nástroj. Nepotřebovala jsem slyšet jediný tón. Nepotřebovala jsem rozptýlení. Poprvé mi připadalo, že ticho samo o sobě stačí.

Propojení s korunní čakrou

Dnešní den je ze všech nejzvláštnější.

Vlastně se nic neděje.

Ticho se stalo mou součástí. Nechce se mi hrát, nechce se mi psát. Do deníku jsem zaznamenala jen pár řádků a několik jednoduchých kreseb. Jinak jen sedím a nechávám ticho prostupovat celým svým tělem.

Právě dnes měl přijít ten zázrak.

Ten okamžik, kvůli kterému jsem překonávala krize předchozích dní. Kvůli kterému jsem si opakovala, že musím vydržet až do šestého nebo sedmého dne. Vždyť právě o těchto dnech lidé mluví jako o dnech proměny, transformace a kouzel.

Jenže žádný zázrak nepřichází.

Nevnímám žádné oslnivé vize ani velká odhalení.

Jen ticho.

A zvláštní smíření.

Možná právě to je ten zázrak.

Chléb s máslem

Jedna věc mi dnes ale přinesla opravdovou radost.

Jídlo.

Nikdy bych nevěřila, že se člověk může zakousnout do obyčejného chleba s takovou láskou, vášní a vděčností.

Po pěti dnech mi Petr přinesl čerstvý chléb s máslem, sýrem a zeleninou.

Byla to hostina.

Každé sousto jsem cítila mnohem intenzivněji než kdykoliv předtím. Jako by mé smysly, osvobozené od všech ostatních podnětů, dokázaly konečně ocenit i ty nejjednodušší věci.

Smysl života

Později přišla vize.

Viděla jsem smrt své rodiny.

Byl to jeden z nejsilnějších a nejbolestivějších prožitků celého pobytu. V jediném okamžiku jsem pocítila, jak by vypadal svět bez lidí, které miluji nejvíc.

Najednou nezáleželo na práci, povinnostech ani plánech.

Záleželo jen na čase.

Na společných chvílích.

Na objetích, která jednou skončí.

Na slovech, která nestihneme říct.

Přemýšlela jsem o tom, co všechno bych s nimi ještě chtěla zažít. Kolik společných vzpomínek bych si přála vytvořit.

Ten příběh byl tak silný a dojemný, že jsem se poprvé za celý pobyt rozplakala.

A právě tehdy jsem si uvědomila, co je pro mě skutečným smyslem života.

Ne úspěch.

Ne výkon.

Ale lidé, které miluji.

Posledních dvacet čtyři hodin

Dnes přišel Petr dříve než obvykle.

Přinesl zprávu, která ve mně vyvolala obrovskou vlnu radosti.

"Zbývá ti posledních dvacet čtyři hodin."

Najednou jsem cítila lehkost.

Už zítra uvidím světlo.

Už zítra obejmu svou rodinu.

Sedm dní bez nich mi připadalo jako věčnost. A přitom byli v mém životě tak samozřejmou součástí, že jsem si jejich přítomnost často ani neuvědomovala.

Až tady, v absolutní tmě, jsem pochopila, jak moc světla do mého života přinášejí oni.