Cesty za hranice vesmíru

Začalo to už včera večer.

Petr mi přinesl večeři a jídlo na další den. Když jsme si povídali, svěřila jsem se mu se strachy, které mě ve tmě navštěvují. Poslouchal mě a pak mi popsal jednoduchou techniku, jak se strachem pracovat.

"Zkus si představit to, čeho se bojíš," řekl. "A pak do toho vstup. Staň se tím. Buď tím zvukem skřípajících dveří, tím nepříjemným pocitem nebo člověkem, kterého se bojíš."

Ta myšlenka mě zaujala.

Celou noc jsem si s ní hrála. Představovala jsem si různé situace a zkoušela vstupovat do zvuků, pocitů i lidí. Bylo fascinující sledovat, co se děje. Ve chvíli, kdy jsem přestala před strachem utíkat a obrátila se k němu čelem, začal se rozpouštět. Jako mlha v ranním slunci.

Pozorovala jsem to s dětským úžasem.

A bavilo mě to.

V noci mě ale něco rušilo.

Měla jsem pocit, jako by mi zezadu svítilo světlo. Nebylo tam, ale já ho vnímala téměř fyzicky. Provázelo mě až do rána.

Pak přišla další z vizí.

Ležím v posteli a dívám se vzhůru. Strop nade mnou mizí. Místo něj vidím noční oblohu plnou hvězd. Kolem se tyčí obrovské palmové listy a já mám pocit, že ležím uprostřed džungle.

Všechno působí neuvěřitelně skutečně.

Vidím jasné siluety stromů i listů. Není to poprvé. Tuhle vizi jsem tu měla už potřetí. Přesto mě pokaždé překvapí svou živostí.

A především tím, jak bezpečně se v ní cítím.

Jsem sama uprostřed džungle a přesto nemám sebemenší strach.

Dnešní téma patří šesté čakře – intuici a třetímu oku.

Nad ránem si dělám vizualizaci zaměřenou právě na její otevření. A tehdy se objeví nečekaná průvodkyně.

Dvacetdvojka.

Duše z animovaného filmu Duše, která nechtěla přijít na Zemi, protože v lidském životě neviděla žádný smysl.

Posadí se vedle mě, jako by sem patřila odjakživa.

V tu chvíli se vynoří myšlenka na situaci mezi mnou a mým manželem. Něco, co mě stále trápí a brání tomu, aby energie mezi námi volně plynula.

Dvacetdvojka se jen usměje.

A vezme mě na cestu.

Pomalu opouštíme Zemi.

Stoupáme vzhůru do vesmíru. Čím výš jsme, tím méně emocí cítím. Naštvání, které mě ještě před chvílí tížilo, se rozpouští. Zůstává jen klid.

A nekonečný prostor.

Ve vesmíru najednou vnímám plnost. Pocit, že všechno je přesně tak, jak má být.

První planeta, kterou navštívíme, je zvláštní místo.

Její obyvatelé se navzájem neustále zabíjejí.

Jenže nemají těla. Nemohou zemřít. Mohou pouze donekonečna prožívat ten pocit boje.

Je zvláštní to pozorovat. Uvědomuji si, že i taková zkušenost má své místo a nikomu vlastně neubližuje.

Další planeta je úplným opakem.

Planeta harmonie.

Vodopády, klid a domy propojené s přírodou. Lidé si pomáhají, žijí v laskavosti a vzájemném respektu.

Cítím, jak se mi při pohledu na ni ulevuje.

Pak pokračujeme ještě dál.

Za hranice našeho vesmíru.

Najednou vidím, že i vesmír je vlastně jen další svět mezi mnoha jinými.

Za ním se rozprostírá prostor tvořený zářivým bílozlatým světlem.

"Tomu říkáte Bůh," vysvětluje Dvacetdvojka. "Ale ve skutečnosti je to zdroj energie."

Světlo je tak silné, že téměř nemohu rozeznat jeho hranice.

Slyším vysoký tón, který prostupuje vším.

A uvnitř toho světla se nacházejí další vesmíry.

Nespočet dalších vesmírů.

Jeden z nich mě okamžitě přitáhne.

Na první pohled je plný obrovských modrých a červených světelných lan.

Jsou nekonečně dlouhá a vzájemně propletená.

Když do jednoho vstoupím, připadám si jako na horské dráze.

Energie mě unáší obrovskou rychlostí vpřed a zase zpět. Nic se nezastaví. Všechno proudí.

Je to jako vesmírný lunapark.

Další zastávkou je planeta krystalů.

Všude kolem vyrůstají obrovské acháty vysoké tisíce metrů.

Čas tu běží neuvěřitelně rychle.

Během několika minut sleduji příběhy celých generací.

Životy se rodí, plynou a končí v jediném okamžiku.

Je to nádherné a zároveň ohromující.

Když se vrátím zpět do svého těla, ležím zase v posteli.

Přede mnou stojí malý oltář z krystalů, který jsem si tam udělala, než jsem zhasla. 

Najednou začne zářit.

A pak se v něm objeví tvář Ježíše.

Působí přísněji, než bych čekala.

Dokonce trochu pobaveně pronese:

"Tenhle výraz mě teď baví."

Musím se usmát.

Ve tmě je možné opravdu všechno.

Později sedím v tichu a přicházejí další myšlenky.

Tentokrát už ne vesmírné, ale velmi pozemské.

Na děti.

Na školství.

Na svět, ve kterém vyrůstají.

Vzpomenu si na kamarádku, která mi vyprávěla o učiteli ponižujícím její dítě. Pak na film o vyhořelých učitelích, kteří už ztratili radost ze své práce a studentech, kteří je ponižují.

Napadne mě, že ve školách zoufale chybí dva předměty.

Psychologie.

A finanční gramotnost.

Jak mají děti zvládnout svět plný informací, možností, očekávání a neustálých změn?

Jak mají poznat, co je pravda a co jen další iluze?

Možná bychom se měli učit nejen matematiku a dějepis, ale také to, jak pracovat sami se sebou.

Stejně jako uklízíme doma nebo vytrháváme plevel na zahradě, měli bychom umět uklidit i ve své mysli.

Odstraňovat to, co nám škodí.

A posilovat to, co nám přináší radost.

Ve tmě se všechno zpomaluje.

Jídlo.

Chůze.

Hudba.

Myšlenky.

Dokážu poslouchat jen pomalé melodie a vysoké tóny.

Dlouhé hodiny kreslím do deníku kreslené písmo nebo jen ležím na zemi a pozoruji svůj vnitřní svět.

A znovu si uvědomuji zvláštní souvislost.

Pokaždé, když v životě procházím nějakým transformačním rituálem, přichází menstruace.

Jako by mi připomínala, že ženské tělo má vlastní moudrost.

Vlastní rytmus.

A vlastní způsob, jak se napojit na to, co přichází.

Přesto se dnes objevuje ještě jeden silný pocit.

Těšení domů.

Je stále větší.

Připomíná mi dětství, když jsem seděla ve škole a čekala, až zazvoní na konec vyučování.

Jenže tady nevidím hodiny.

Nevím, kolik je.

Jen odhaduji, jestli je ještě odpoledne, nebo už podvečer.

A čekám na chvíli, kdy se otevřou dveře a přijde Petr.

Prohodíme pár vět.

A já budu vědět, že další den je za mnou.

Že po noci znovu přijde ráno.