Dnes v noci jsem měla krizi.

Vzpomenu si na témata, která jsem chtěla řešit.

Dnes přišla na řadu srdeční čakra. Říká se, že je sídlem naší duše. A tohle mě velmi zaujalo.

Má duše má tenký hlásek, a tak když promlouvá, nikdy si nejsem jistá, jestli je to opravdu ona.

Ale v tomhle tichu, kdy moje mysl vykřičela vše, co potřebovala, a konečně se uklidnila, přišel čas slyšet hlas mé duše docela jasně.

Po ranní rutině, kdy jsem si zahrála na zvonkohru, provedla hygienu a nasnídala se, jsem se pustila do psaní deníku.

Vše, co mi duše říkala, jsem si pečlivě zapisovala.

Začala jsem trochu zvenku.

Jaký vzkaz mají duše mých příbuzných pro mou duši?

Vzkaz duše duši — tak jsem to nazvala.

Nesoudím. Jen poslouchám, píšu a vnímám sílu, která je v krátkých větách. Silně se mnou rezonují a přinášejí mi velká uvědomění a poznání.

Tahle část deníku je pro mě velmi osobní a dlouho jsem zvažovala, jestli ji zveřejnit.

Ale vím, že právě lidské příběhy dokážou proměňovat. Možná ani není potřeba vše zažít na vlastní kůži. Někdy jen nevidíme sami sebe a díky příběhům druhých si můžeme některé věci uvědomit. A pak je možné je i změnit.

Duše duši promlouvá

25.4.2026 Záznam z deníku.

Ke každému příběhu jsem nakreslila obrázek a moc jsem se těšila až ho na světle uvidím, protože to bylo hluboké spojení s rodovými kořeny:

Máma

"Miluji tě z celého srdce, ale má slova ti mohou ubližovat kvůli rodinným vzorcům, které jsou tak silné."

Tchýně

"Nenávidím to, že jsi mi vzala mého syna, z hloubi duše. Ale učím se tě milovat a děkuji ti za tvou laskavost."

Otec

"Vím, že existuješ, a jsi mé nejlepší dílo, které na této planetě zanechám."

Tchán

"Jsi naše slunce, které přišlo do rodiny. Občas spaluje, ale hlavně vyživuje, abychom mohli vyrůst."

Babička A.

"Jsi má inspirativní duše a učím se od tebe. Mám tě ráda."

Babička V. (už je v nebi)

"Cítím jen lásku a požehnání. Ať naše rodina kvete jako růže v mé zahradě."

Děda F. (už je v nebi)

"Moc mě mrzí, že jsem nedokázal překonat svou bolest a svůj osud. Byl jsem sobec a nedokázal jsem to změnit. Ale mám z vás radost, když vás vidím. Děkuji za inspiraci."

Děda Z. 

(už je v nebi. Odešel, když tátovi bylo 15let a to byl nejstarší z dětí )

"Jsem hrdý na děti, jak to zvládly. I s tím, že to bez mé podpory neměly jednoduché. Jsem na všechny moc hrdý a prosím za odpuštění."

Teta Marie (už je v nebi)

Ona:

"Byla jsem velký sobec z křivdy k životu. Nikdy jsem se s tím za života nedokázala srovnat. Vím, že jsem ubližovala ostatním, ale vycházelo to z mého pocitu nedostatečnosti, že nejsem výjimečná a milovaná.

Omlouvám se těm, kterým jsem ublížila.

A ty jsi pro mě byla jako vnučka, kterou jsem moc milovala. I z tebe jsem cítila, že mě máš ráda... opravdu.

Dělala jsem, co jsem mohla, ale jeden život mi na to byl krátký.

Umírala jsem sama. Tam jsem dostala největší pokoru a pochopení života."

Já:

"Co je pro tebe toto pochopení?"

Ona:

"Samotná hloubka života, bytí, sdílení, prožívání, ale i samoty. Uvědomění si polarity dobra a zla.

Já byla ta zlá a teď ty víš, jak být ta hodná.

Děvče, dělej, co ti srdce říká, i když je to někdy proti všem pravidlům."

Teta Esterka (už je v nebi)

"Žila jsem v utrpení, ve vztahu, ze kterého jsem z mnoha důvodů nemohla odejít. Neměla jsem na to sílu. Moc mě to mrzí.

Objímám své děti, které nade vše miluji, a vím, že budou mou lepší verzí života."

"Dokud žiješ a dýcháš, buď tou nejlepší variantou svého života, jakou dokážeš být.

A plň si své sny, i kdybys měla pocit, že to může někomu ublížit."

Promlouvání s předky bylo dojemné.

Cítím, jak nás milují, a přesto nám jejich slova někdy tolik ubližují a zraní

Rozhovor s mou duší

Já:

"Co způsobuje, že slova jiných lidí, někdy umí tak bolet? A co udělat, abych si to nebrala osobně?"

Ona (duše):

"Jen cinkají na struny našich zděděných vzorců. Na bolest našich předků, kterou cítíme a ani nevíme proč. Na to, co si neseme z dětství. Na zkušenosti dobré i ty bolestné."

Já:

"A co s tím?"

Ona:

"Jen to pozoruj. Nech to proudit svým nervovým systémem. Ale stále jen pozoruj. Zachyť informaci o tom, co se tě právě dotýká a jakou zprávu ti to nese.

Stačí jen pochopit. A rozpustí se."

Setkání s Indiánem

Musím říct, že tohle povídání s dušemi mě opravdu bavilo. Měla jsem pocit, že jsem s deníkem strávila spoustu času. Nakonec jsem ale byla tak unavená, že jsem ho uložila na jeho místo, vzala do ruky hudební nástroj a jen chvíli naslouchala malebným zvukům kalimby. Její jemné, vysoké tóny mě hladily po duši a přinášely zvláštní pocit klidu.

Pak jsem se přesunula do postele. Ležela jsem s otevřenýma očima a poslouchala ticho. Jen ticho.

A právě tehdy jsem zaslechla zvuk, jako by někdo vstoupil dovnitř. Nezaklepal. Prostě vešel.

Trochu mě to vyděsilo.

Nechtěla jsem se ale nechat dlouho napínat, a tak jsem se zeptala:

"Kdo je tam?"

Postava bez pozvání přešla místností a posadila se do křesla. Alespoň tak jsem to viděla ve své představě, nebo snad ve snu. Postupně se její tvář vyjasnila. Byl to starý indián. Působil moudře a klidně. Nevypadal, že by mi chtěl ublížit.

"Jakou zprávu mi neseš?" zeptala jsem se.

Podíval se na mě a odpověděl:

"Přišel jsem vycvičit tvého psa."

Je zvláštní, že i v naprosté tmě moje fantazie fungovala naplno. Připadala jsem si jako malá holka, která si neustále vymýšlí příběhy, situace a podivuhodné bytosti. Tady ve tmě se to dělo znovu.

Měla jsem tu totiž svého psa. Byl mým ochráncem. Hlídal mě před cizími lidmi a vším neznámým. Jenže na indiána ani neštěkl. Zůstal schoulený v koutě a klidně ho pozoroval.

Tak jsem ho poslala na výcvik.

Po nějaké době se indián vrátil. Jenže nevedl psa.

Vedl lva.

Nádherného, velkého lva s mohutnou hřívou. Přišel až k mé posteli a rozvalil se vedle ní, jako by odjakživa patřil právě sem.

"Nevím, jestli je tu na něj dost místa," pomyslela jsem si.

Ale jeho přítomnost ve mně vyvolávala radost. A hlavně pocit bezpečí. Mnohem větší, než jaký mi kdy dokázal dát můj pomyslný pes.

Chvíli jsem ho hladila po hřívě. Pak jsem se odvážila dotknout i jeho obrovských zubů. Nehnul se. Jen klidně ležel a nechal mě, ať si ho prohlížím.

To mě definitivně uklidnilo.

Všechno je v pořádku.

Jsem v bezpečí.

A můžu jít spát.

V polospánku zaslechnu tiché zaťukání na dveře. Otevřou se a dovnitř vstoupí můj průvodce Petr. Opravdový člověk. Někdo, kdo na mě promluví.

V tu chvíli mám obrovskou radost. Po hodinách strávených o samotě ve tmě je lidský hlas skoro jako zázrak.

Nese mi jídlo nachystané v plastové přenosce. V prvním patře je jogurt, banán a dvě jablka. Ve druhém kukuřičné lupínky s oříšky. Ve spodních dvou patrech na mě čekají dvě porce rýže se zeleninou.

Tentokrát má čas si se mnou chvíli povídat. Vyprávím mu o všem, co jsem během dne prožila, i o strachu, který se mnou v temnotě sedává. Poslouchá mě a pak mi dá cennou radu.

"Zkus do toho vstoupit," říká. "Do zvuku, který tě děsí. Do bytostí, které přicházejí. Neutíkej před nimi. Vstup do nich a podívej se, co ti chtějí sdělit. Přečti si jejich úmysl."

Jeho slova ve mně probudí odvahu. Možná nemusím před strachem utíkat. Možná se s ním mohu setkat tváří v tvář.

Dokonce si vzpomenu požádat ho, aby napsal manželovi zprávu, že bych chtěla odjet domů už ve středu večer.

Pak Petr odejde.

Těším se, co mi dnes přinesl. Opatrně ochutnávám ještě vlažné jídlo. V misce je rýže, vařená zelenina a čerstvý salát. Je to jednoduché, ale moc si pochutnávám.

Jím vlastně jen dvakrát denně. Teplé jídlo si dopřeji hned, jak mi ho přinesou – dokud je voňavé a hřeje. Druhou porci si nechávám na snídani.

Jednu porci však vždy vracím. Nemám hlad. A vlastně ani chuť jíst víc. Tělo si samo řeklo, kolik potřebuje, a já ho tentokrát bez odporu poslouchám.

Znovu se ponořím do tmy a ulehnu na postel. Nechávám myšlenky volně plynout a zkouším to, o čem jsme mluvili. Vstupuji do zvuků, které mě děsí. Do svých strachů. Do podivných bytostí, které přicházejí na návštěvu.

Kupodivu je to skoro jako hra. Objevování neznámých zákoutí vlastní mysli.

Až mě to nakonec úplně vyčerpá.

Poprvé po dlouhé době se propadnu do opravdu hlubokého spánku.