Můj nový černoprostor.

Tak jsem si pojmenovala tohle místo ve tmě i v sobě.

Už když jsem se chystala do tmy, věděla jsem, že to pro mě bude cesta transformace. Měla jsem připravenou osnovu témat, kterým se chci věnovat. Zvolila jsem si cestu čaker, protože v sobě nesou životní témata ze všech úhlů našeho bytí.

První den i noc jsou za mnou.

Probouzím se opět do hluboké tmy. Ležím a nechce se mi vstát do neznáma, do prostoru, kde nic nevidím. Beru do ruky zvonkohru. Jen ji držím a lehký pohyb vydává uklidňující tóny, které mi pomáhají zastavit myšlenky a strach z toho, co tady ve tmě může být.

Zvuk je pro mě jako lázeň, ve které se mohu koupat blahem. Vyvolává ve mně pocit bezpečí. Jeho vibrace procházejí celým mým tělem.

Potřeby mého těla jsou však neodkladné a donutí mě vstát. Je to neustálé překračování hranice komfortu. Ve tmě je totiž všechno nové. Každý pohyb, každý úkon, každé rozhodnutí. To, co je v běžném životě samozřejmostí, se tady stává výzvou. Pomalu se plížím prostorem, rukama nahmatávám stěnu a mířím ke koupelně. Nahmatám toaletu, potom umyvadlo, kde si opláchnu obličej a vyčistím zuby. Dám si sprchu a pomalu se vracím do místnosti kde mám oblečení.

Než se obléknu, nahmatám éterický olej, který jsem si pro tento pobyt sama namíchala. Kápnu si ho do dlaní a přivoním. Jeho vůně mi připadá nádherná. Naplňuje mě pocitem radosti, důležitosti a péče. Potřu si jím celé tělo.

Právě tehdy si uvědomím, že tu vlastně nejsem sama. Je tu se mnou vůně. V temnotě ji dokážu vnímat mnohem intenzivněji než kdykoliv předtím.

Snídaně se postupně stává krásným rituálem. Čas věnovaný jídlu a jeho vychutnávání je časem stráveným v přítomnosti. Dnes mám bílý jogurt, banán a lupínky. Všechno smíchám do jedné misky, posadím se do křesla a vychutnávám si každou lžičku. Hledám jednotlivé chutě a poslouchám zvuky křupání. Je to příjemná změna oproti hlubokému tichu, které mě tady obklopuje.

Po snídani si beru deník.

Pátek 24. 4. 2026

Záznam z deníku

Co vidím tady ve tmě?

Černé nebe plné maličkých hvězd. Ať mám oči otevřené, nebo zavřené. Občas jako by odněkud zezadu přicházelo jasné světlo, které mě dokonce ruší, hlavně když se mi chce spát. Nezáleží na tom, jestli mám oči otevřené nebo zavřené. Zdroj toho světla ale nevidím.

Jak se cítím?

Dobře. Je tady dost ticho. Občas se spustí bojler nebo topení a při sepnutí dokonce zahlédnu malé světýlko.

Pořád čekám, že se v prostoru začnu lépe orientovat, ale tma je tak hluboká, že oči, ať se snaží sebevíc, nedokážou proniknout ani o kousek dál.

Ukázka z deníku

"Živý sen"

Zdál se mi cestovatelský sen.

Jsem na Aljašce. Je tam chladno, všude sníh, ale svítí sluníčko a vypadá to jako turistické místo plné lidí. Chci odjet už domů, a tak si koupím lístek na loď. Je to jediný způsob, jak se odsud dostat.

Stojím ve frontě a nastupuji. Jenže najednou zjišťuji, že stojím na molu, které jsem považovala za součást lodě. Dívám se, jak loď odplouvá, a já zůstávám stát.

Jsem ve vodě. Kupodivu mi to nevadí.

Cítím smutek, ale zároveň vím, že další loď pojede zase zítra.

Odcházím k řece, kde lidé jezdí na lodích. Je tam nádherně. Divoká příroda, průzračná řeka a proud, který má svou sílu i hravost.

Nacházím své vlastní zákoutí, kde se cítím spokojeně. Jen sedím a pozoruji vše kolem sebe.

Jinak hodně spím. Na sny je tady dostatek prostoru. Jen ne všechny si po probuzení pamatuji.

Když deník dopíšu, uvědomím si, jak náročné je psát ve tmě. Vyžaduje to soustředění a stojí mě to hodně energie. Pomáhá mi pravítko, které hlídá jednotlivé řádky.

Psaní odkládám.

Protože miluji malování, otevírám si druhý deník. Když na kreslení nevidím, vymyslela jsem si vlastní formu kresleného písma. Tahy ruky se stávají obrazy a písmena připomínají ornamenty.

Ukázka kreslení do deníku

Tématem dnešního dne jsou první, druhá a třetí čakra. Všechno, co souvisí s hmotou, pocity, vztahy a sny.

Objevují se vzpomínky napříč celým mým životem. Partnerské vztahy, šrámy i zranění, která ve mně zanechaly svou stopu.

Všechno je neuvěřitelně živé, jako bych to prožívala znovu. Jenže tentokrát mám prostor si s tím hrát. Ve své fantazii přepisuji příběhy, ve kterých mi nebylo dobře. Měním je tak, aby dopadly podle mých přání.

Vytvářím nové verze starých příběhů.

Je to překvapivě léčivé.

A také velmi zábavné.

Čas plyne svou vlastní rychlostí.

Když jsem už opravdu unavená, lehám si do postele a pomalu se vznáším mezi bděním a spánkem.