Můj nový černoprostor. 

Tak jsem si pojmenovala tohle místo ve tmě i v sobě. 

Už když jsem se chystala do tmy, věděla jsem, že to pro mě bude cesta transformace. Měla jsem připravenou osnovu témat, kterým se chci věnovat. Zvolila jsem si cestu čaker, protože v sobě nesou životní témata ze všech úhlů našeho bytí.

První den i noc jsou za mnou.

Probouzím se opět do hluboké tmy. Ležím a nechce se mi vstát do neznáma, do prostoru, kde nic nevidím. Beru do ruky zvonkohru. Jen ji držím a lehký pohyb vydává uklidňující tóny, které mi pomáhají zastavit myšlenky a strach z toho, co tady ve tmě může být.

Zvuk je pro mě jako lázeň, ve které se mohu koupat blahem. Vyvolává ve mně pocit bezpečí. Jeho vibrace procházejí celým mým tělem.

Potřeby mého těla jsou však neodkladné a donutí mě vstát. Překvapuje mě, že nepohodlí i strach už téměř zmizely. Pomalu se plížím prostorem, rukama nahmatávám stěnu a mířím ke koupelně. Nahmatám toaletu, potom umyvadlo, kde si opláchnu obličej a vyčistím zuby. Dám si sprchu a pomalu se vracím do místnosti s oblečením.

Než se obléknu, nahmatám éterický olej, který jsem si pro tento pobyt sama namíchala. Kápnu si ho do dlaní a přivoním. Jeho vůně mi připadá nádherná. Naplňuje mě pocitem radosti, důležitosti a péče. Potřu si jím celé tělo.

Právě tehdy si uvědomím, že tu vlastně nejsem sama. Je tu se mnou vůně. V temnotě ji dokážu vnímat mnohem intenzivněji než kdykoliv předtím.

Snídaně se postupně stává krásným rituálem. Čas věnovaný jídlu a jeho vychutnávání je časem stráveným v přítomnosti. Dnes mám bílý jogurt, banán a lupínky. Všechno smíchám do jedné misky, posadím se do křesla a vychutnávám si každou lžičku. Hledám jednotlivé chutě a poslouchám zvuky křupání. Je to příjemná změna oproti hlubokému tichu, které mě tady obklopuje.

Po snídani si beru deník.

Pátek 24. 4. 2026

Záznam z deníku

Co vidím?

Černé nebe plné maličkých hvězd. Ať mám oči otevřené, nebo zavřené. Občas jako by odněkud zezadu přicházelo jasné světlo, které mě dokonce ruší, hlavně když se mi chce spát. Nezáleží na tom, jestli mám oči otevřené nebo zavřené. Zdroj toho světla ale nevidím.

Jak se cítím?

Dobře. Je tady dost ticho. Občas se spustí bojler nebo topení a při sepnutí dokonce zahlédnu malé světýlko.

Pořád čekám, že se v prostoru začnu lépe orientovat, ale tma je tak hluboká, že oči, ať se snaží sebevíc, nedokážou proniknout ani o kousek dál.

Živý sen

Zdál se mi cestovatelský sen.

Jsem na Aljašce. Je tam chladno, všude sníh a vypadá to jako turistické místo plné lidí. Chci odjet, a tak si koupím lístek na loď. Je to jediný způsob, jak se odsud dostat.

Stojím ve frontě a nastupuji. Jenže najednou zjišťuji, že stojím na molu, které jsem považovala za součást lodě. Dívám se, jak loď odplouvá, a já zůstávám stát.

Jsem ve vodě. Kupodivu mi to nevadí.

Cítím smutek, ale zároveň vím, že další loď pojede zase zítra.

Odcházím k řece, kde lidé jezdí na lodích. Je tam nádherně. Divoká příroda, průzračná řeka a proud, který má svou sílu i hravost. Voda je ledová, ale vůbec mi to nevadí.

Nacházím své vlastní zákoutí, kde se cítím spokojeně. Jen sedím a pozoruji vše kolem sebe.

Jinak hodně spím. Na sny je tady dostatek prostoru. Jen ne všechny si po probuzení pamatuji.

Když deník dopíšu, uvědomím si, jak náročné je psát ve tmě. Vyžaduje to soustředění a stojí mě to hodně energie. Pomáhá mi pravítko, které hlídá jednotlivé řádky.

Psaní odkládám.

Protože miluji malování, otevírám si druhý deník. Když na kreslení nevidím, vymyslela jsem si vlastní formu kresleného písma. Tahy ruky se stávají obrazy a písmena připomínají ornamenty.

Tématem dnešního dne jsou první, druhá a třetí čakra. Všechno, co souvisí s hmotou, pocity, vztahy a sny.

Objevují se vzpomínky napříč celým mým životem. Partnerské vztahy, šrámy i zranění, která ve mně zanechaly svou stopu.

Všechno je neuvěřitelně živé, jako bych to prožívala znovu. Jenže tentokrát mám prostor si s tím hrát. Ve své fantazii přepisuji příběhy, ve kterých mi nebylo dobře. Měním je tak, aby dopadly podle mých potřeb a přání.

Vytvářím nové verze starých příběhů.

Je to překvapivě léčivé.

A také velmi zábavné.

Čas plyne svou vlastní rychlostí.

Když jsem už opravdu unavená, lehám si do postele a pomalu se vznáším mezi bděním a spánkem.

Sepsáno v Kostel svatého Jindřicha a svaté Kunhuty

22. 2. 2026

Proč jsem se pro to rozhodla?

Po 43 letech na této planetě chci udělat něco, co jsem zatím neměla možnost prožít. Být sama se sebou – se svým tělem, myšlenkami, hlasem, srdcem, egem, strachem i odvahou.

Vstoupit do prostoru, kde se mnou nikdo nebude komunikovat žádnou formou – mluvením, telefonováním, psaním zpráv, e-mailů ani dopisů.

Možná budu poprvé v životě opravdu nedostupná a dovolím si být sama se sebou v bezpečí. V bezpečném prostoru.

Chci mít příležitost zachytit hlasy, které ke mně promlouvají z mého srdce, a objevit schopnosti, které zatím neměly možnost se probudit. Cítím, že právě teď nastal čas stát se tou nejlepší verzí sebe sama – v lásce a jemnosti.

Proč?

Abych měla příležitost naplnit smysl svého života.

Co bude pak?

Pak přijde láska a Boží požehnání. Cesta utrpení může skončit – nejen pro mě, ale i pro ty, kteří budou následovat své srdce.

Tak jako vše co v životě přejeme, má své cesty, strachy a obavy, naštvání, ale potom může vyjít slunce, které rozzáří srdce nás všech, kteří budeme připraveni projít branou "pekla". Branou, která vypadá děsivě, ale u průchodu pochopíš, že není a je to jen iluze, kterou máš ve své hlavě. 

Možná proto, že nás to tak učili naši předci.

A rány našich předků jsou někdy tak hluboké a bolestivé, že můžeš cítit jejich bolest jako vzkaz, který nás vede ke dveřím, jež musíš otevřít.

Klika může být studená. Na první pohled se může zdát, že je zamčeno. Ale někde tam je klíč, který je potřeba najít. I když je kolem tma – pobyt ve tmě – nakonec se vše může rozsvítit a ukázat ti, kam přesně máš jít.

A co bude pak?

Vzpoura všech přesvědčení , které v sobě ještě máš.

Co jsem si vzala s sebou

• deník a psací potřeby
• deku
• plyšáka od dětí
• hrnek
• hudební nástroj
• peřiny a polštář
• karimatku
• koberec
• krystal
• pohodlné oblečení
• šál
• tmavé brýle
• teplé ponožky
• kartáček a pastu
• kokosový olej
• kamínky na počítání
• neonové pastelky
• dvě pravítka

A pak už jen sebe.

DEN PRVNÍ

23.dubna 2026

13:00 — Příjezd

Přijela jsem na místo, kde strávím sedm dní a sedm nocí ve tmě.

Malá maringotka stojí v zadní části zahrady. Je obložená balíky sena, které tlumí světlo, zvuky i chlad. Už při prvním pohledu na mě působila klidně a bezpečně.

Uvnitř bylo jen to nejnutnější:
postel, křeslo, malý regál, sprcha, umyvadlo, suchý záchod a koberec na podlaze.

Jednoduchý prostor.
Tichý prostor.
Prostor bez úniku.

Můj muž, který mě přivezl, se mnou ještě šel na krátkou procházku ke kapličce nedaleko domu. Pak odjel zpátky za dětmi.

V tu chvíli jsem cítila obrovskou vděčnost.
Za to, že mám vedle sebe člověka, o kterého se můžu opřít. Člověka, kterému můžu svěřit to nejcennější.

Naši rodinu.

13:30 — Poslední slova

Přichází průvodce Petr.

Nevysvětluje mi žádné hluboké filozofie. Jen praktické věci.

Každý večer mi přinese jídlo na celý další den. Nebude mi říkat čas. Ve tmě totiž čas postupně přestává existovat.

Jídlo bude vegetariánské.
Jogurt s lupínky a semínky.
Rýže se zeleninou.

Ukazuje mi suchý záchod a piliny, kterými se zasypává.

Pak odchází.

A já zůstávám sama.

14:00 — Poslední světlo

Zapaluji svíčku. Vím, že vydrží hořet přibližně čtyři hodiny. Říkám si, že až dohoří, začne moje cesta tmou.

Pomalu si vybaluji věci.

Hudební nástroje.
Deník.
Pyžamo.
Kartáček na zuby.
Éterický olej, který jsem si namíchala speciálně pro tento okamžik.

A také jídlo: banány, pomeranče, dvě čokolády a lázeňské oplatky.

Když člověk odloží běžný život, zjistí, jak málo toho skutečně potřebuje.

Ještě naposledy kontroluji telefon. Odpovídám na zprávy, e-maily, poslední hovory.

Video, natočené pro mou rodinu, které jsem jim poslala, než jsem vypla telefon.

V 15:00 mobil vypínám.

A s ním se vypíná i můj dosavadní svět.

Jdu do sprchy. Myji si vlasy pomalu a vědomě, jako by šlo o očistný rituál.

Dokud ještě vidím.

Mám s sebou knihu Kurandéra. kamarádka Verunka mi říkala, že v ní existuje kapitola o dívce, která prochází šamanskou zkouškou pobytu ve tmě.

Intuitivně v knize listuji, až ji najdu.

Dívku odvedou do jeskyně. Zůstane tam sama, jen s kožešinami a jídlem. Neví, kdy si pro ni přijdou.

Při čtení si uvědomím jednu důležitou věc:

Jak obrovsky bezpečný prostor mám kolem sebe já.

Žádná divoká zvířata.
Žádné nebezpečí.
A dokonce znám i datum svého návratu.

Po chvíli mě začne přemáhat spánek.

Vypínám lampičku ze zásuvky. Zůstává jen plamen svíčky.

Ležím a pozoruji ho. Usnu vyčerpáním.

Pak se po chvíli probudím, protože mě její světlo ruší.

Vstanu.
Přijdu ke svíčce.
A dobrovolně ji sfouknu.

V tu chvíli oficiálně začíná moje cesta sedmidenní tmou. Jsem nesmírně na sebe hrdá, že jsem svíčku sfoukla z vlastní vůle a hlubokého rozhodnutí vydat se na tuhle cestu.

PRVNÍ PROBUZENÍ DO TMY

Klepání na dveře.

Petr přináší jídlo. Jen krátce zkontroluje, jestli je vše v pořádku, a zase odchází.

Pak znovu usínám.

Když se probudím podruhé, všude je absolutní tma.

Ne taková, jakou známe v noci doma.
Tohle je jiná tma.

Hustá.
Úplná.
Nekonečná.

Ležím a čekám, že přijde světlo.

Ale nepřichází.

Nakonec mě z postele dostane jen potřeba dojít si na toaletu.

Cestou zpátky nahmatám jídlo.

Ve tmě chutná všechno jinak. Člověk nejdřív přivoní, až potom ochutnává.

Osahávám misky a podle vůně hádám, co jím.

Rýže se zeleninou. Trochu pikantní. S jakou zeleninou? To nedokážu poznat.

K tomu bílý jogurt, lupínky se semínky, pomeranč a dvě jablka na snídani.

Sedím v tichu a najednou mi hlavou projdou slova písně:

"Jsem jen já a jen já a tma
v tělo zrozená
duše bezbřehá…"

Píseň Malířka od Verunky Hajníkové.

Kdysi jsem si ji nechala složit, ještě dávno předtím, než se stala známou. Tehdy jsem tomu textu nerozuměla do hloubky.

Až teď.

Až tady.

Ve tmě.

Co vidím?

Nic.

A přesto něco.

V temnotě se objevují drobné bílé tečky. Připomínají mi noční oblohu nad Mongolskem, kterou jsem pozorovala během téměř dvouměsíční výpravy.

Právě tam jsem poznala Verunku.

A právě teď mám pocit, jako by se celé nebe přesunulo dovnitř mě.