POBYT VE TMĚ

Cesta do ticha, které mělo hlas

22. 2. 2026

Dnes jsem si koupila nový deník.

Nevím proč zrovna tenhle. Možná mě přitáhl svou jednoduchostí. Čistými stránkami. Tím tichem, které z něj vyzařovalo ještě dřív, než jsem do něj napsala první slovo.

Sedím v kostele v Praze a začínám si psát poznámky před pobytem ve tmě:

Sepsáno v Kostel svatého Jindřicha a svaté Kunhuty

22. 2. 2026

Proč jsem se pro to rozhodla?

Po 43 letech na této planetě chci udělat něco, co jsem zatím neměla možnost prožít. Být sama se sebou – se svým tělem, myšlenkami, hlasem, srdcem, egem, strachem i odvahou.

Vstoupit do prostoru, kde se mnou nikdo nebude komunikovat žádnou formou – mluvením, telefonováním, psaním zpráv, e-mailů ani dopisů.

Možná budu poprvé v životě opravdu nedostupná a dovolím si být sama se sebou v bezpečí. V bezpečném prostoru.

Chci mít příležitost zachytit hlasy, které ke mně promlouvají z mého srdce, a objevit schopnosti, které zatím neměly možnost se probudit. Cítím, že právě teď nastal čas stát se tou nejlepší verzí sebe sama – v lásce a jemnosti.

Proč?

Abych měla příležitost naplnit smysl svého života.

Co bude pak?

Pak přijde láska a Boží požehnání. Cesta utrpení může skončit – nejen pro mě, ale i pro ty, kteří budou následovat své srdce.

Tak jako vše co v životě přejeme, má své cesty, strachy a obavy, naštvání, ale potom může vyjít slunce, které rozzáří srdce nás všech, kteří budeme připraveni projít branou "pekla". Branou, která vypadá děsivě, ale u průchodu pochopíš, že není a je to jen iluze, kterou máš ve své hlavě. 

Možná proto, že nás to tak učili naši předci.

A rány našich předků jsou někdy tak hluboké a bolestivé, že můžeš cítit jejich bolest jako vzkaz, který nás vede ke dveřím, jež musíš otevřít.

Klika může být studená. Na první pohled se může zdát, že je zamčeno. Ale někde tam je klíč, který je potřeba najít. I když je kolem tma – pobyt ve tmě – nakonec se vše může rozsvítit a ukázat ti, kam přesně máš jít.

A co bude pak?

Vzpoura všech přesvědčení , které v sobě ještě máš.

Co jsem si vzala s sebou

• deník a psací potřeby
• deku
• plyšáka od dětí
• hrnek
• hudební nástroj
• peřiny a polštář
• karimatku
• koberec
• krystal
• pohodlné oblečení
• šál
• tmavé brýle
• teplé ponožky
• kartáček a pastu
• kokosový olej
• kamínky na počítání
• neonové pastelky
• dvě pravítka

A pak už jen sebe.

DEN PRVNÍ

23.dubna 2026

13:00 — Příjezd

Přijela jsem na místo, kde strávím sedm dní a sedm nocí ve tmě.

Malá maringotka stojí v zadní části zahrady. Je obložená balíky sena, které tlumí světlo, zvuky i chlad. Už při prvním pohledu na mě působila klidně a bezpečně.

Uvnitř bylo jen to nejnutnější:
postel, křeslo, malý regál, sprcha, umyvadlo, suchý záchod a koberec na podlaze.

Jednoduchý prostor.
Tichý prostor.
Prostor bez úniku.

Můj muž, který mě přivezl, se mnou ještě šel na krátkou procházku ke kapličce nedaleko domu. Pak odjel zpátky za dětmi.

V tu chvíli jsem cítila obrovskou vděčnost.
Za to, že mám vedle sebe člověka, o kterého se můžu opřít. Člověka, kterému můžu svěřit to nejcennější.

Naši rodinu.

13:30 — Poslední slova

Přichází průvodce Petr.

Nevysvětluje mi žádné hluboké filozofie. Jen praktické věci.

Každý večer mi přinese jídlo na celý další den. Nebude mi říkat čas. Ve tmě totiž čas postupně přestává existovat.

Jídlo bude vegetariánské.
Jogurt s lupínky a semínky.
Rýže se zeleninou.

Ukazuje mi suchý záchod a piliny, kterými se zasypává.

Pak odchází.

A já zůstávám sama.

14:00 — Poslední světlo

Zapaluji svíčku. Vím, že vydrží hořet přibližně čtyři hodiny. Říkám si, že až dohoří, začne moje cesta tmou.

Pomalu si vybaluji věci.

Hudební nástroje.
Deník.
Pyžamo.
Kartáček na zuby.
Éterický olej, který jsem si namíchala speciálně pro tento okamžik.

A také jídlo: banány, pomeranče, dvě čokolády a lázeňské oplatky.

Když člověk odloží běžný život, zjistí, jak málo toho skutečně potřebuje.

Ještě naposledy kontroluji telefon. Odpovídám na zprávy, e-maily, poslední hovory.

Video, natočené pro mou rodinu, které jsem jim poslala, než jsem vypla telefon.

V 15:00 mobil vypínám.

A s ním se vypíná i můj dosavadní svět.

Jdu do sprchy. Myji si vlasy pomalu a vědomě, jako by šlo o očistný rituál.

Dokud ještě vidím.

Mám s sebou knihu Kurandéra. kamarádka Verunka mi říkala, že v ní existuje kapitola o dívce, která prochází šamanskou zkouškou pobytu ve tmě.

Intuitivně v knize listuji, až ji najdu.

Dívku odvedou do jeskyně. Zůstane tam sama, jen s kožešinami a jídlem. Neví, kdy si pro ni přijdou.

Při čtení si uvědomím jednu důležitou věc:

Jak obrovsky bezpečný prostor mám kolem sebe já.

Žádná divoká zvířata.
Žádné nebezpečí.
A dokonce znám i datum svého návratu.

Po chvíli mě začne přemáhat spánek.

Vypínám lampičku ze zásuvky. Zůstává jen plamen svíčky.

Ležím a pozoruji ho. Usnu vyčerpáním.

Pak se po chvíli probudím, protože mě její světlo ruší.

Vstanu.
Přijdu ke svíčce.
A dobrovolně ji sfouknu.

V tu chvíli oficiálně začíná moje cesta sedmidenní tmou. Jsem nesmírně na sebe hrdá, že jsem svíčku sfoukla z vlastní vůle a hlubokého rozhodnutí vydat se na tuhle cestu.

PRVNÍ PROBUZENÍ DO TMY

Klepání na dveře.

Petr přináší jídlo. Jen krátce zkontroluje, jestli je vše v pořádku, a zase odchází.

Pak znovu usínám.

Když se probudím podruhé, všude je absolutní tma.

Ne taková, jakou známe v noci doma.
Tohle je jiná tma.

Hustá.
Úplná.
Nekonečná.

Ležím a čekám, že přijde světlo.

Ale nepřichází.

Nakonec mě z postele dostane jen potřeba dojít si na toaletu.

Cestou zpátky nahmatám jídlo.

Ve tmě chutná všechno jinak. Člověk nejdřív přivoní, až potom ochutnává.

Osahávám misky a podle vůně hádám, co jím.

Rýže se zeleninou. Trochu pikantní. S jakou zeleninou? To nedokážu poznat.

K tomu bílý jogurt, lupínky se semínky, pomeranč a dvě jablka na snídani.

Sedím v tichu a najednou mi hlavou projdou slova písně:

"Jsem jen já a jen já a tma
v tělo zrozená
duše bezbřehá…"

Píseň Malířka od Verunky Hajníkové.

Kdysi jsem si ji nechala složit, ještě dávno předtím, než se stala známou. Tehdy jsem tomu textu nerozuměla do hloubky.

Až teď.

Až tady.

Ve tmě.

Co vidím?

Nic.

A přesto něco.

V temnotě se objevují drobné bílé tečky. Připomínají mi noční oblohu nad Mongolskem, kterou jsem pozorovala během téměř dvouměsíční výpravy.

Právě tam jsem poznala Verunku.

A právě teď mám pocit, jako by se celé nebe přesunulo dovnitř mě.