POBYT VE TMĚ

Cesta do ticha, které mělo hlas

První den. Poslední pohled na světlo. Zavírají se dveře a přichází ticho, které má svou vlastní hloubku. Seznamuji se s prostorem, který se na několik dní stane mým vesmírem. Každý krok je nejistý, každý zvuk výraznější než kdy dřív.

Co se stane ve chvíli, kdy zhasne nejen světlo kolem nás, ale i všechny běžné podněty, na které jsme zvyklí? Začíná cesta do tmy. A možná ještě hlouběji – cesta k sama k sobě

DEN PRVNÍ

23.dubna 2026

13:00 — Příjezd

Přijela jsem na místo, kde strávím sedm dní a sedm nocí ve tmě.

Malá maringotka stojí v zadní části zahrady. Je obložená balíky sena, které tlumí světlo, zvuky i chlad. Už při prvním pohledu na mě působila klidně a bezpečně.

Uvnitř bylo jen to nejnutnější:
postel, křeslo, malý regál, sprcha, umyvadlo, suchý záchod a koberec na podlaze.

Jednoduchý prostor.
Tichý prostor.
Prostor bez úniku.

Můj muž, který mě přivezl, se mnou ještě šel na krátkou procházku ke kapličce nedaleko domu. Pak odjel zpátky za dětmi.

V tu chvíli jsem cítila obrovskou vděčnost.
Za to, že mám vedle sebe člověka, o kterého se mohu opřít. Člověka, kterému můžu svěřit to nejcennější. Naši rodinu.

13:30 — Poslední slova

Přichází průvodce Petr.

Nevysvětluje mi žádné hluboké filozofie. Jen praktické věci.

Každý večer mi přinese jídlo na celý další den. Nebude mi říkat čas. Ve tmě totiž čas postupně přestává existovat.

Jídlo bude vegetariánské.
Jogurt s lupínky a semínky na snídani.
Rýže se zeleninou.

Ukazuje mi suchý záchod a piliny, kterými se zasypává.

Pak odchází.

A já zůstávám sama.

14:00 — Poslední světlo

Zapaluji svíčku. Vím, že vydrží hořet přibližně čtyři hodiny. Říkám si, že až dohoří, začne moje cesta tmou.

Pomalu si vybaluji věci.

Hudební nástroje.
Deník.
Pyžamo.
Kartáček na zuby.
Éterický olej, který jsem si namíchala speciálně pro tento okamžik.

A také jídlo: banány, pomeranče, dvě čokolády a lázeňské oplatky.

Když člověk odloží běžný život, zjistí, jak málo toho skutečně potřebuje.

Ještě naposledy kontroluji telefon. Odpovídám na zprávy, e-maily, poslední hovory.

Video, natočené pro mou rodinu, které jsem jim poslala, než jsem vypla telefon.

V 15:00 mobil vypínám.

A s ním se vypíná i můj dosavadní svět.

Jdu do sprchy. Myji si vlasy pomalu a vědomě, jako by šlo o očistný rituál.

Dokud ještě vidím.

Mám s sebou knihu Kurandéra. kamarádka Verunka mi říkala, že v ní existuje kapitola o dívce, která prochází šamanskou zkouškou pobytu ve tmě.

Intuitivně v knize listuji, až ji najdu:

Dívku odvedou do jeskyně. Zůstane tam sama, jen s kožešinami a jídlem. Neví, kdy si pro ni přijdou.

Při čtení si uvědomím jednu důležitou věc:

Jak obrovsky bezpečný prostor mám kolem sebe já.

Žádná divoká zvířata.
Žádné nebezpečí.
A dokonce znám i datum svého návratu.

Po chvíli mě začne přemáhat spánek.

Vypínám lampičku ze zásuvky. Zůstává jen plamen svíčky.

Ležím a pozoruji ho. Usínám unavou.

Pak se po chvíli probudím, protože mě její světlo ruší.

Vstanu.
Přijdu ke svíčce.
A dobrovolně ji sfouknu.

V tu chvíli oficiálně začíná moje cesta sedmidenní tmou. Jsem nesmírně na sebe hrdá, že jsem svíčku sfoukla z vlastní vůle a hlubokého rozhodnutí vydat se na tuhle cestu.

PRVNÍ PROBUZENÍ DO TMY

Klepání na dveře.

Petr přináší jídlo. Jen krátce zkontroluje, jestli je vše v pořádku, a zase odchází.

Pak znovu usínám.

Když se probudím podruhé, všude je absolutní tma.

Ne taková, jakou známe v noci doma.
Tohle je jiná tma.

Hustá.
Úplná.
Nekonečná.

Ležím a čekám, že přijde světlo.

Ale nepřichází.

Nakonec mě z postele dostane jen potřeba dojít si na toaletu.

Cestou zpátky nahmatávám jídlo.

Ve tmě chutná všechno jinak. Člověk nejdřív přivoní, až potom ochutnává.

Osahávám misky a podle vůně hádám, co jím.

Rýže se zeleninou. Trochu pikantní. S jakou zeleninou? To nedokážu poznat.

K tomu bílý jogurt, lupínky se semínky, pomeranč a dvě jablka na snídani.

Sedím v tichu a najednou mi hlavou projdou slova písně:

"Jsem jen já a jen já a tma
v tělo zrozená
duše bezbřehá…"

Píseň "Malířka" od písničkářky Verunky Hajníkové.

Kdysi jsem si tuto píseň nechala složit, ještě dávno předtím, než se stala známou. Tehdy jsem tomu textu nerozuměla do hloubky.

Až teď.

Až tady.

Ve tmě.

Co vidím ve tmě?

Nic.

A přesto něco.

Ve tmě se objevují drobné bílé tečky. Připomínají mi noční oblohu nad Mongolskem, které jsem kdysi procestovala.

A právě teď mám pocit, jako by se celé nebe přesunulo dovnitř mě.